prozeny.cz - Václav Vydra: Lži a pomluvy o mých koních mě mrzí

V průběhu našeho rozhovoru stačil Václav Vydra složit 50 pytlů ovsa, dát plavit koně, přitom se vyfotit s fanoušky a vyřídit několik telefonátů. Představit si ho v klidu a s nohama na stole, to opravdu nejde.

Když jsme se viděli naposledy, tak jste kulhal o holi, protože jste spadl z koně, už je to v pořádku?

„To trvalo jenom chvíli. Sice se mi zlomil trn obratle a bylo to docela bolestivé, ale třeba hned druhý den jsem s tím už hrál v divadle."

Vaše manželka byla tenkrát trochu naštvaná a říkala, že jste blázen...

„Nebyla naštvaná, to spíš jen tak na oko. Možná jí trochu vadilo, že nebudu moct s ničím pomáhat, ale za 14 dní jsem byl už úplně v pořádku. A taky má o mě někdy asi strach."

Jezdí s vámi taky na koni?

„Dřív jezdila a začala se to učit vlastně kvůli mně a myslím, že ji to bavilo, ale pak z koně spadla a teď už se na něj bojí posadit. Ale máme spolu jiné záliby, třeba jsme byli v létě na lodi ve Španělsku a to se nám moc líbilo. Mám kapitánské zkoušky, takže jsme se několikrát vydali na moře úplně sami."

Jste spolu už od školy, což je v dnešní době hodně nezvyklé. Jak se vám to podařilo?

„Je to důvěra za důvěru, tolerovat toho druhého, a hlavně se smířit s tím, že nikoho nepředěláte. Každý je takový, jaký je, a pokud žijete v souladu se základními morálními principy soužití, tak by to mělo fungovat. Ale nějaký univerzální recept, jak mít hezký dlouhodobý vztah, asi neexistuje."

Takže nesledujete případné chyby ve vašem manželství?

„Řekl bych, že jedinou chybou u nás je asi nedostatek času."

Někdy to je ovšem plus..

„Vždycky to může být plus pro toho, kdo je v tu chvíli aktivnější. Pro toho druhého třeba ani ne. My jsme ale hodně zaneprázdnění oba, takže si nemáme moc co vyčítat."

S manželkou Janou Bouškovou jsou partnery už od školy; Jana HozováFoto: Jana HozováS manželkou Janou Bouškovou jsou partnery už od školy

Když vám vyjde společný čas a jste oba doma, máte si pořád o čem povídat?

„To víte, že jo. Hlavně si ale povídáme o statku, provozu, ale třeba i o zkouškách v divadle, o natáčení, o režisérovi, o kolezích, o tom, jak se s kým dělalo. Někdy si zanadáváme, jindy zase pochvalujeme. Herectví je víceméně celý náš život, takže je to i dost společné téma. Když má někdo z nás premiéru, jdeme se na sebe podívat, a pak probereme, co se nám líbilo a co míň. Ale toho míň moc není, protože skoro vždycky se mi Jana na jevišti líbí. A mimo něj samozřejmě taky."

S manželkou jste teď nafotili společně i kalendář...

„Při focení jsme na sebe s Janou dokonce křičeli. Ale jenom na oko, protože jsme fotili různé emoce na charitativní kalendář pro děti s autismem, které neumějí číst ve vaší tváři a třeba nepoznají, jestli máte vztek nebo radost. Vzniklo to tak, že Jana hraje v Národním divadle ženu s Aspergerovým syndromem, a aby se do role pořádně vžila, byla na několika konzultacích v organizaci, která lidem s autismem pomáhá. Hodně ji to zaujalo a dost o tom doma mluvila, takže když nás pak oslovili, jestli bychom pro ně kalendář nafotili, tak jsme pochopitelně souhlasili."

Jste pořád v jednom kole, a to ještě váš koníček přerostl v pořádného koně. Jste ředitelem Institutu celostní péče o koně, o. p. s., která má v pronájmu statek s dvaceti koňmi, což je spousta času, práce, ale určitě i peněz, že?

„To je pravda. Neříkám, že z toho nejsem kolikrát unavený a že mě to nestojí spoustu úsilí a i zmiňovaných peněz. Ale dělám to rád a vybudoval jsem to hlavně pro koně. Na jedné straně to je relax, ale na druhé samozřejmě velká starost. Snažíme se jít jinou cestou, než bylo donedávna běžné, a mám pak obrovskou radost, když se koním daří, a hlavně vidím, že jsou šťastní, a pak jsem šťastný i já. Potom to je pro mě plno radosti a naplnění. Koně se snažíme chovat v prostředí, které jim je co nejpřirozenější. Nekoveme je a necháváme jim co největší volnost."

Koně bez podkov? Václav Vydra rozhodně souhlasí, i když se názory na tento přístup mezi různými chovateli zásadně rozcházejí; Jana HozováFoto: Jana HozováKoně bez podkov? Václav Vydra rozhodně souhlasí, i když se názory na tento přístup mezi různými chovateli zásadně rozcházejí

Myslela jsem si, že podkovy jsou pro koně něco jako boty.

„Tak si představte, že byste měla na noze železné malé lodičky, které by vás tlačily a ke všemu nešly nikdy sundat. Podobně to má kůň s podkovou. Kopyto je orgán, to není podrážka. Má plno důležitých funkcí a podkova je eliminuje a omezuje prokrvení. Kvůli podkově kůň necítí ani terén pod sebou, ani problém v kopytě. Dřív jsem měl koně taky kované, ale když u nich začaly zdravotní potíže, které prakticky nešly řešit ,běžným způsobem', začal jsem se tím zabývat.

A jak vás napadlo, že koním bude líp bez podkov?

„Dostala se mi do ruky knížka Dr. Strasserové ,Život se zdravými kopyty', a najednou jsem pochopil něco, co už jsem dávno tušil, protože to všechno vychází z přirozených potřeb koně. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Našel jsem jediného člověka z Čech, který u paní doktorky studoval, a ten začal mým koním upravovat kopyta naboso. Následně jsem uspořádal na tohle téma třídenní základní seminář s rakouským lektorem a o rok později jsem začal studovat u paní doktorky. To jsou dva roky dálkového studia s mnoha semináři, praxí a závěrečnou zkouškou.Teď například jedu na celosvětovou konferenci na téma celostní péče o koně a jejich kopyta."

V koňském světě vás spousta „koňáků“ za vaše metody odsuzuje. Dokonce jste byl nařčen z týrání koní. Asi vás to mrzí?

„Ano. Mrzí mě ty lži a pomluvy. Těžko se tomu dá bránit. Ale já vím, že jdu správnou cestou. A zdaleka nejsem sám. Stejně absurdní mi přijdou nařčení, že to dělám kvůli svému prospěchu. To opravdu nemám zapotřebí. Jediný prospěch, který z toho mám, je můj dobrý pocit. Taky jsem smutný z toho, že některá seriózní média udělala tyrana koní ze mne, a naopak se přiklonila k obhajobě středověkého myšlení. Přirovnal bych to k tehdejšímu sporu, jestli se točí Slunce kolem Země, nebo naopak. Tam by asi taky těžko hledali nějakou ,autoritu', která by se přiklonila k té kacířské myšlence."

Jaký byl pocit táhnout v roce 1876 s kavalérií proti Indiánům, to si herec s kamarády občas zkouší. Jaké to ale bylo u Little Bighornu padnout, to zatím neví...; Jana HozováFoto: Jana HozováJaký byl pocit táhnout v roce 1876 s kavalérií proti Indiánům, to si herec s kamarády občas zkouší. Jaké to ale bylo u Little Bighornu padnout, to zatím neví...

Jste tedy takový průkopník...

„To si zas nemyslím. Ale něco dělám jinak než ostatní, a tím nepřímo říkám, že oni to dělají špatně. A to je ten kámen úrazu. Kůň vyvolává hodně emocí, nikdo nepřipustí, že se o koně nestará dobře. Ale v principu jde většinou o ,zprovoznění` koně, hlavně že běhají a dají se využívat, ale jestli jsou opravdu zdraví, tím už se nikdo nezabývá. Až do doby, kdy dojde k tomu, že už kůň ,zprovoznit` nejde. Pak následuje buď eutanazie, nebo dotyčný začne konečně hledat příčiny a nějakou cestu, jak koně zachránit.

Průměrný věk koní v Evropě není ani 10 let, ale pokud by jim byla dána možnost žít zdravě, mohli by žít 30 i více let. Takže vlastně všechno ukáže čas. Ale je to běh na dlouhou trať a ty klacky pod nohama sice zdržují, ale pokrok nezastaví."

Když tak pečujete o správný životní standard koní, staráte se taky tolik o sebe? Třeba o životosprávu?

„To se už nedá tolik stíhat. Hodně jezdím po zájezdech s divadlem, takže moje stravování probíhá hlavně v Mekáči anebo na benzince, ale snažím se dát si aspoň salát nebo něco, co se tváří trochu zdravě. Když stihne Jana uvařit, tak si oběd kolikrát bereme do krabiček a jíme to v autě. Takže stolování a stravování nic moc."

Myslíte si, že i člověk by měl jít víc přírodní cestou, kterou propagujete u koní?

„Určitě ano. Člověk je podivný tvor. Jediný na zemi, který se nepřizpůsobil přírodním podmínkám, ale začal předělávat svět, místo aby předělal sebe k tomu světu, ve kterém žije. My jsme ti pohodlní a děláme všechno pro to, abychom to měli jednodušší. A to není zrovna ta nejlepší cesta."

Václav Vydra

Patří k úspěšným filmovým a televizním hercům a věnuje se také dabingu. Od roku 1995 je členem Divadla na Vinohradech a hostuje i v jiných pražských scénách (Divadlo Bez zábradlí, Hudební divadlo v Karlíně). Účinkoval ve velice úspěšných českých filmech (Tankový prapor, Černí baroni, Z pekla štěstí, S čerty nejsou žerty). A také se objevil v jedné z hlavních rolí úspěšných „Kameňáků“ režiséra Zdeňka Trošky. Z televizních seriálů můžeme jmenovat například Bylo nás pět, Život na zámku, Šípková Růženka, Návštěvníci, Náměstíčko nebo Gympl. Jeho manželkou je populární herečka Jana Boušková. Je synem divadelních herců Václava Vydry a Dany Medřické, o které vydal knihu Vaše Dana Medřická a je i jejím spoluautorem.

 

Co kdyby vám někdo řekl, ať si vyberete hraní, nebo koně, čemu byste dal přednost?

„To by mi nikdo neřekl."

Tak třeba Pán Bůh..

„To by mi taky nikdy neudělal. Herectví dělám celý život, baví mě to a taky živí. Koně jsou můj koníček a cítím i povinnost věnovat se tomu dál. Pro svůj život potřebuji obojí a díky tomu jsem poměrně spokojený člověk."

Bez herectví ani bez koní by to nešlo. Už ne.; IsifaFoto: IsifaBez herectví ani bez koní by to nešlo. Už ne.

Každoročně také pořádáte memoriál generála Custera. Rád si hrajete jako malý kluk?

„Každý chlap je tak trochu pořád kluk. Možná proto se sjíždíme už 14 let, abychom si užili prostě jenom ten pocit kavalerie. Poprvé nás bylo šestnáct, ale teď nás už jezdí kolem sto padesáti. Je to velká akce, na kterou přijíždějí lidé z celé republiky. A musím říct, že mě to opravdu pořád baví. Generál Custer tehdy padl spolu s 210 jezdci sedmé kavalerie, tak jsem mu dal ještě šanci aspoň takhle."

Působíte velice pozitivně a vyrovnaně. Je něco, co byste udělal v životě jinak?

„Myslím si, že úplně všechno v životě má svůj čas a důvod a má to tak být, takže bych nic neměnil. Nikomu jsem neudělal nic zlého a ani vědomě neublížil. Nedělám druhým to, co nemám sám rád, tudíž můžu říct, že se nedívám do minulosti s výčitkami nebo touhami, že jsem něco měl dělat jinak."

A co taková role snů, jaká by to byla?

„Role je kousíček herecké práce. Role odcházejí a přicházejí a žádnou vysněnou nemám. Pokud je role pěkná, je tam co hrát a s dobrými lidmi, tak mě to baví."

[%TXT_AUTHOR%]